Každodennost místa, kde jsem se narodil a vyrostl pro mě nebyla nikdy zásadní, ale přijde mi zajímavé, jak na ni během života postupně měním pohled. Sám v sobě těžce pátrám jaký jsem jako malý byl. Po odchodu do Zlína a následně do Prahy se domů vracím s chutí na to přijít. Hledat věci co byly kolem a já je nedokázal svým zrakem, ani myslí zachytit. Neuměl jsem se zastavit nad banalitou věcí, či momentů. Baví mě moment, kdy nemusím přemýšlet nad rychlostí a ruchem města, se kterým jsem denně v kontaktu a mohu zpomalit, nadechnout se.
Zavírám oči, sním a najednou se přede mnou objevuje zdánlivě jiný rytmus místa. Vesnice plyne svým tempem, které je neměnné a nedá se zastavit. Čas se tu nerozmělňuje do nekonečných úkolů, ale rozlévá se mezi drobné každodenní situace – práci na zahradě, klid ulice, přes kterou za den projede více lidí na kolech, než aut. V tom zpomalení začínám vnímat syrovost obyčejného života, která tu vždy byla, jen jsem ji dřív neuměl chápat.
Právě tahle každodennost se pro mě stává něčím podstatným. Místem, kde banalita není prázdná, ale naopak plná zajímavých maličkostí a lidské přítomnosti. Učím se dívat pomaleji a vnímat více momenty, které se na první pohled zdají bezvýznamné. Možná právě v nich se skrývá nejpřesnější obraz místa, ze kterého pocházím a kde to mám nejraději!
/2023-?